06/04/2013 - Pražský půlmaraton 2013
Tým běžců Metropolitní univerzity Praha se 6. 4. 2013 zúčastnil Pražského půlmaratonu. Štafeta, kterou tvořili zaměstnanci a studenti univerzity, obsadila v tomto prestižním závodě výborné 41. místo ze 418 zúčastněných štafet.
Štafeta MUP:
Martina Varkočková (studentka oboru Mezinárodní vztahy a evropská studia – doktorské studium)
Václav Macháň (student oboru Politologie – navazující magisterské studium)
Jan Lachman (vedoucí Centra pro podporu vědy)
Milan Šafr (vedoucí Centra sportu)
První 5kilometrový úsek rozběhl Milan Šafr, který předával na 19. místě v čase 0:23:41 Václavu Macháňovi. Ten trať zvládl v čase 00:23:38. Jako třetí vyběhla Martina Varkočková (čas 0:26:08). „Metropolitní štafetu“ dovedl do cíle Jan Lachman, který poslední 6,0975kilometrový úsek štafety zvládl v čase 0:29:16, což v součtu stačilo na čas 1:42:43 a výborné 41. místo. Vítězem běhu štafet se stal v čase 1:23:39 tým s názvem Káhápéčko. Na posledním 418 místě se umístila štafeta Kraft foods za nadaci via 4 v čase 2:33:43.
Očima běžců
Milan:
Na startu chvilková nervozita a zmatky v davu. Startovní výstřel pomalu se rozbíhající „balík“ lidí. Vyhýbám se běžcům jako kuželkám, snažím se najít ideální stopu pro obíhání a dostat se rychle dopředu. Lidé kolem trati jsou fantastičtí, povzbuzují a tleskají všem běžcům. To mi dává sílu a energii postupně zrychlovat tempo. Také živá hudba kapel, které jsou různě poskládány na trati, mi dodává pohodu, sílu a energii. Přichází poslední kilometr a já se snažím protáhnout krok, dát do posledních metrů všechny své zbývající síly. Opět trochu zmatků při hledání Vaška Macháně a předávce čipu. Předávka proběhla úspěšně, přichází uvolnění a zasloužené občerstvení. Podobný běh jsem si vyzkoušel poprvé a mám jen samé pozitivní dojmy. Úžasná atmosféra, skvělá parta lidí ve štafetě, perfektní organizace. Doporučuji každému si tento běh vyzkoušet a prožít si neopakovatelnou atmosféru celé akce.
Václav:
Nedávno se mě vedoucí Centra sportu MUP zeptal, zda bych si nezaběhl půlmaraton v Praze. Má bledá tvář se v sekundě proměnila v tvář usměvavou, když dodal, že formou štafety. Nikdy jsem si nenechal ujít žádnou sportovní příležitost a spočítal jsem si, že na pěti kilometrech mé ego „velkého sportovce“ nemůže tolik utrpět... Abych byl upřímný, občas jsem si v rámci tréninku zaběhat šel, ale jen kratší vzdálenosti, protože dostat do rychlého pohybu stokilový kolos je někdy velmi obtížné. Zasvěcení se slabou vůlí vědí. Těsně před začátkem samotného půlmaratonu jsme udělali pár fotek a šlo se na to. Rozbíhal Milan, předával mně, já Martině a poslední se na trať vydal Honza. Dnes, po konci běhu, si myslím, že se nám rozložení sil a obsazení úseků velmi povedlo. Časy jednotlivých účastníků to jednoznačně potvrzují. Po půl dvanácté jsem se vydal na místo první předávky. Když jsem došel, plno natěšených běžců už podupávalo kolem. Já byl v pohodě, hodně jsem se těšil. Ani jsem se nenadál a už tu byl Milan. Předali jsme si čip a já zamířil na trať. Začátek jsem hodně přepálil, ke konci jsem už skoro nemohl. Jaké štěstí bylo vidět smějící se Martinu a zbavit se břímě v podobě malých červených hodinek na suchý zip! O tom, jak velmi se tento běh povedl, svědčí i „popůlmaratonové“ přátelské posezení v rámci malého oběda. Všem se nám běželo výborně a těšíme se na další společnou akci!
Martina:
Nenechala jsem si ujít start celého závodu, stála jsem asi 300 m od startovní čáry a úplně mě z toho všeho mrazilo. Snažila jsem se vyhlížet těch pár známých tváří, o kterých jsem věděla, že poběží, ale moc to nešlo, příliš mnoho lidí. Byla jsem moc ráda, že jsem viděla Milana, který běžel náš první úsek, takže všechno bylo v pořádku a hlavně vypadal bojovně a odhodlaně. Pak jsem se přesunula na svoji předávku mezi 2. a 3. úsekem. Byla na Smetanově nábřeží, kousek od kavárny Slávie. Předběžně jsem odhadla, kdy by Vašek mohl přiběhnout, ale měla jsem dost obavy – Vaška jsem do té doby viděla jen 2x, navíc naše předávací území mi přišlo dost malé a lidé se pomalu začali tlačit a uzavírat mi výhled na běžce. Přišlo mi, že ještě tolik štafet nepřiběhlo, když tu jsem zahlédla Vaška! Běžel dost rychle, musela jsem se vymotat z balíku ostatních štafetářů, ale předávka se nám zdařila. Čekala mě cesta k Rudolfinu, přes Mánesův most a pak nekonečná nábřeží Edvarda Beneše a Kapitána Jaroše do Holešovic k Libeňskému mostu. Na nábřeží mnoho diváků nebylo, moje část štafety byla taková mlčenlivá řeka systematicky pracujících běžců. Asi v půli úseku mě předběhl vodič, který měl na svém dresu metu 1:40 na celý půlmaraton. Což je relativně dost dobrý čas, ale kolem něho se držel celý velký balík běžců, což mi moc optimismu nedodalo, protože mě samozřejmě rovněž všichni předběhli. Pak už se naštěstí blížil 14. km, prozvonila jsem Honzu Lachmana, že se blížím, a už nedočkavě vyhlížela předávací území. Na předávce mě čekala docela dlouhá řada běžců, kteří netrpělivě vyhlíželi své kolegy. Honza dlouho nikde, ale pak jsem ho uviděla, je to neuvěřitelně dobrý pocit uvidět týmového kolegu, předat si kolík a popřát hodně štěstí! Celé je to bezvadná událost, perfektně zorganizovaná. Ideální by bylo zapojit více lidí – s více štafetami by přišla zdravá konkurence, špičkování a motivace, zároveň by možná přišlo i více lidí povzbuzovat – na Mánesově mostě jsem nedočkavě vyhlížela kolegyni doktorandku, která slíbila podporu, a neuvěřitelně mě „nakoplo“, když jsem ji tam pak opravdu i v té strašné zimě uviděla.
Honza:
Bylo zajímavé prožít start dvanáctitisícového startovního pole očima (zatím) nezúčastněného účastníka. Ovšem hned po startu jsem začal hledat způsob, jak se dostat co nejrychleji k metru a do Holešovic, na start mého úseku. Nakonec se ukázala jako rozumná varianta probít se přes Klárov na Malostranskou. Vystupuji na Vltavské a čeká mě nečekaná odměna v podobě setkání s čelem závodu. Vidět zblízka běh špičkových afrických běžců je nepopsatelný zážitek. Ta úžasná lehkost a zároveň rychlost, bez viditelných známek námahy! Na předávce u Libeňského mostu už je rušno. Po jedné hodině se začínají objevovat první členové štafet, a tak na světelné tabuli začínám vyhlížet naše číslo 1704. Martina mě prozvání a pár minut poté se objevuje na předávce. Našli jsme se okamžitě, přebírám štafetu a vbíhám na most. Zapojuji se do nepřetržitého proudu běžců. Na psychiku působí dobře, že se mi daří předbíhat (pravda nemnohé:-)) znavené závodníky běžící celý půlmaraton. Některé štafety naopak předbíhají mě, na jejich tempo nestačím. Projevuje se taktická chyba – jsem příliš oblečený, byť je chladno, 3 vrstvy na vlastní závod jsou nadbytečné. Pozdě bycha honiti, musím nějaký ten litr pro slušný výsledek štafety vypotit. Dlouhodobé manko v tréninku je znát, kilometry ubíhají neskutečně pomalu. Naštěstí přibývají diváci a jejich povzbuzování směrem k cíli sílí. V poslední zatáčce před cílem přede mnou klopýtá o zakutálený balonek nešťastný spoluběžec a padá, naštěstí nedošlo ke kolizi. V kritické chvíli ani nezaregistruji fandící rodinku, která se probojovala na nejlepší divácká místa. A už je tu cíl a v něm závodníky zdraví usmívající se duše závodu Carlo Capalbo. Za chvíli se dozvídám výsledek. Jsem rád, že jsem skvěle rozběhnutou štafetu úplně nepokazil. 41. místo je výborné. Na květnovém maratonu se pokusíme přinejmenším obhájit!
FotogalerieOficiální fotografie ze závodu naleznete na stránkách Runczech.com zde.
