11/05/2014 - Štafeta Metropolitní univerzity Praha na Pražském maratonu 2014

Také tento rok se studenti a zaměstnanci Metropolitní univerzity Praha vydali na trať již 20. ročníku Pražského maratonu. Cílem naší štafety ve složení Václav Macháň, Tereza Šumpíková, Marie Hamšíková a Milan Šafr bylo hlavně doběhnout do cíle (najít se na předávacích místech) a naplno si užít tento masový běh vedený po pražských ulicích. To vše se nakonec podařilo a tým Metropolitní univerzity Praha doběhl do cíle v čase 03:54:28. Tento čas stačil na 358. místo z 573 zúčastněných štafet.

A jak to viděli běžci:

Vašek
Běželo se mi parádně. První úsek byl doslova snový – Pařížská ulice a Karlův most – prostě paráda. A těch běžců na začátku! Hned po startu jsem se snažil nasadit konstantní tempo, které jsem držel po celou dobu mého úseku. Na konci jsem se pokusil postupně zrychlovat. Nebylo to o moc, ale pár sekund se mi na konci „nahnat“ podařilo. Měl jsem prakticky ideální počasí, fanoušci byli skvělí a hudební doprovod také. Osobně si myslím, že se nám závod velmi vydařil. Všichni běželi na úrovni svých možností a nikomu se nic nestalo. Jako největší plus závodu bych uvedl zisk gigamedaile, která zaujme čestné místo na mé poloprázdné poličce sportovních úspěchů. Záporně nehodnotím asi nic. Bylo to vše moc fajn. :)

Tereza
Tento rok jsem podruhé měla možnost vyzkoušet Pražský maraton očima závodníka a člena štafety MUP, a přestože počasí v mém úseku nebylo příliš dobré, atmosféra závodu mne ani tentokrát nezklamala. Právem bych považovala Pražský maraton za nejlepší běžeckou událost v České republice, jak kvalitou organizace, tak počtem fanoušků po celé trati, kteří vás ženou kupředu. Především pak úsek kolem Staroměstského náměstí a běh centrem je nepřekonatelný zážitek, který vyváží i jinak deštivé a chladné počasí, které v květnové neděli nad Prahou panovalo. Tak jako na každém závodě jsem zjistila, že je ještě spousta věcí, na kterých je potřeba trénovat a pracovat, ale i tom běhání je.

Marie
Nedělní osmou hodinu ranní si většinou představuji jinak než na srazu maratonské štafety, ale jak se probouzel týmový duch, zimu a rozespalost jsem brzy překonala. Čekal mě až třetí úsek štafety, který začínal v Podolí a postupně oběhl oba břehy Vltavy – podolský a smíchovský. Abych překonala počáteční zkřehlost na předávce, rozběhla jsem se poměrně svižně, což mi vyneslo jízlivé poznámky maratonců, kteří měli v tu chvíli za sebou už 20 km („to se jí to běží, když je ve štafetě!“). Celkově se mi běželo překvapivě dobře, až jsem měla při předávce chuť doběhnout do cíle s Milanem, nicméně vidina medaile mě vrátila zpět k organizátorům na 30. kilometru. A co mi běhání dává a bere? Občas je to napínavý boj, jestli vyhraje lenost, nebo touha po endorfinech. Běhání si vyžaduje volný čas a zdraví a ani jednoho nemám v poslední době nazbyt, ale když už vyběhnu, nikdy toho nelituju, ať je 35 stupňů, nebo podzimní slejvák. V neposlední řadě, moje běhání je důležité i pro lidi kolem mě, neboť po pořádném proběhnutí je moje společnost mnohem snesitelnější. Víc běžců do politiky! :-)

Milan
Závěrečný 12kilometrový úsek maratonské štafety pro mě byl rozhodně dalším zajímavým sportovním zážitkem. Úchvatné pohledy z míst, kam se v normálním provozu prakticky nemáte jako běžec šanci dostat, tisíce lidí v závodě i kolem trati, elektrizující konec při průběhu cílovou rovinkou v Pařížské ulici. Tohle vše ve mně zanechal nedělní běh pražskými ulicemi. Nutno podotknout, že jsem si při předbíhání borců, kteří to „dali“ celé (42,195 km), připadal trochu nemístně a potlesk patřil v mých očích hlavně těm, kteří trať pokořili celou. Také to někdy dám, vím to, ale pořád ještě nepřišel ten správný čas.