ROMANCOV, Michael a kol. Jižní Kavkaz v bezpečnostní perspektivě.

Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013. 180 s. ISBN 978-80-86855-90-5

Na úpatí jižního Kavkazu, v prostoru úzké šíje oddělující Černé a Kaspické moře, se nachází specifický region, pro nějž se díky dlouhodobému ruskému/sovětskému vlivu vžilo označení Zakavkazsko. Dnes v této části světa lokalizujeme tři malé státy – Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán, a velké (a bohužel stále rostoucí) množství problémů. V souvislosti s rozpadem SSSR se tato teritoriálně malá část někdejšího Svazu opět stala tím, čím historicky vždy byla – křižovatkou několika vedle sebe ležících „světů“. Podle toho, odkud povedeme pohled, se jedná o konec (východní) Evropy a začátek (jihozápadní) Asie; o specifickou součást světa (ortodoxního) křesťanství či (šíitského) islámu; severní okraj „většího“ Blízkého východu a jižní limit prostoru postsovětského; okraj světa antických Řeků a nejvýchodnější provincii Římské říše, ale rovněž součást dnes již zaniklých „světů“ starověké i novověké Persie, Byzantské říše, Osmanské říše a Ruského impéria… Všechna místa, z nichž kombinace geografie a historie učinila takovéto křižovatky, jsou nevyhnutelně předmětem zájmu svého okolí, a pokud mohou nabídnout ještě něco navíc, pak nevyhnutelně začnou přitahovat pozornost aktérů vzdálenějších.

Je všeobecně známou skutečností, že v tomto prostoru asi největší pozornost globálních i lokálních hráčů přitahují zásoby energetických surovin, což se týká v prvé řadě Ázerbájdžánu. Proto je zcela přirozené, že tyto otázky byly (a jsou) často diskutovány jak v me-zinárodním, tak i českém kontextu. V souvislosti s rozpadem bipolarity, nenaplněním západních – optimistických představ o další trajektorii vývoje světového řádu a sílícím ekonomickým, a do budoucna nejspíš i mocensko-politickým postavením nezápadních aktérů se tento prostor stává unikátním. Právě díky jeho unikátní poloze a magnetismu surovinového bohatství se tato malá část světa stává nejenom zajímavým, ale i stále důležitějším „hřištěm“. Vývoj v Zakavkazsku se pravděpodobně stane jedním z důležitých střípků mozaiky budoucího světového (ne)řádu, jehož pravidla, poprvé po cca 250 letech, nebudou psána pouze (či alespoň dominantně) na Západě.

Jedním ze vzdálenějších aktérů, kteří v regionu působí, je i Evropská unie, jejíž angažmá do hry zapojuje i Českou republiku. ČR se v regionu angažuje na několika úrovních, mimo jiné i v oblasti bezpečnostní spolupráce, kterou za českou stranu organizuje a zajišťuje Ministerstvo vnitra ČR. Tato publikace vznikla na základě potřeby MVČR zorientovat vyjíždějící české experty ve spletité a konfliktní současnosti tak, aby jejich odborné působení na místě nebylo, pokud možno, předem znehodnoceno nedostatečným povědomím o hloubce a intenzitě vzájemných animozit a nepřátelství, vyvěrajících z udá-lostí zdánlivě dávno minulých a intenzivně přiživovaných vývojem několika posledních desetiletí. Hlavním partnerem pro vznik tohoto sborníku byl Odbor bezpečnostní politiky MVČR. Publikace je výstupem z konference „Bezpečnostní situace v oblasti jižního Kavkazu z pohledu České republiky“, která byla uskutečněna v rámci dlouhodobého programu Bezpečnostní rozvojové spolupráce v gesci MV ČR. Kapitoly této kolektivní monografie jsou proto řazeny tak, aby prostřednictvím rozšiřování a zužování pohledu na region jižního Kavkazu přinesly čtenáři maximálně plastický a zároveň obsahově bohatý obraz, jenž zahraničnímu profesionálovi, neutrálnímu vůči místním konfliktům, umožní „akomodovat“ pohled – a v jeho důsledku i přístup, k citlivým tématům tak, aby jeho expertní působení přineslo pozitivní efekt. Je totiž zřejmé, že v globalizovaném světě, kde spolu všichni soupeří o vliv, zisky a moc, nestačí znát pouze své nepřátele, ale je třeba citlivě reagovat i na potřeby a pocity těch, z nichž se mají stát přátelé.

V prvním příspěvku editor této knihy ukazuje na to, jaké síly (de)formovaly region do jeho současné politicko-geografické podoby. Snahou je srozumitelně, a s maximálně možnou mírou historického zestručnění, ukázat, odkud vzešly a kam směřovaly síly, které jsou zodpovědné za současnou – dosud plně nevyprofilovanou, podobu státních hranic. Za těmito pohyby je třeba vidět nejenom moc bezprostředních sousedů – Perské, Osmanské a Ruské říše/SSSR, ale též složitou konfiguraci terénu, umocněnou snad ještě komplikovanější etnickou a náboženskou strukturou. Tohoto fenoménu pak velmi „kreativním“ způsobem zneužil J. V. Stalin, tvůrce dodnes zřetelné administrativně správní struktury SSSR, jež je zdrojem místních konfliktů. Rozpad SSSR je momentem, kdy se hra o vliv v Zakavkazsku dostává do současné podoby, která by však bez znalosti předchozích „partií“ nemohla být zcela srozumitelná.

Ve druhé kapitole Linda Piknerová přibližuje současnou situaci v ji-hokavkazských státech a upozorňuje na historicky, ekonomicky a so-ciálně podmíněná specifika odlišující (či naopak spojující) jednotlivé země a mající dopad na jejich současné zahraničně-politické směřování.

Podává informaci o hlavních politických a sociálně-ekonomických tématech posledního dvacetiletí, identifikuje fragmentační linie a představuje klíčové aktéry působící na lokálních politických scénách. Přehledně ilustruje, jak výrazně odlišně může být sovětské dědictví/zátěž vnímáno a jak významný vliv na schopnost cizince pohybovat se v tomto prostoru mohou mít historicky podmíněné lo-kální odlišnosti.

Třetí kapitola, z pera Tomáše Hocha a Emila Souleimanova, nabízí strukturovaný a obsáhlý pohled na nejdůležitější a nejviditelnější regionální problém, jenž spočívá ve vyhrocených etnicko-politických konfliktech. Rozpad SSSR, který přinesl mezinárodní uznání patnácti svazovým republikám, nejenže nevyřešil, ale naopak otevřel problém autonomních republik a oblastí existujících v rámci tehdejší administrativně-správní struktury. Vzhledem k tomu, že autonomní subjekty byly zřízeny na etnolingvistickém principu, jenž zaručoval titulárním národnostem značnou míru privilegií, musely se nově vznikající státy potýkat s problémem, jak si udržet vlastní teritoriální integritu a přitom garantovat rozsáhlá práva z období SSSR svým etnickým menšinám. Velmi heterogenní etnická i náboženská struktura populace, podpořená mnoha historickými křivdami a množstvím autonomních subjektů, vyústila k tomu, že rozpad SSSR probíhal nejproblematičtěji v oblasti jižního Kavkazu.

Čtvrtá kapitola, zpracovaná Ondřejem Ditrychem, čtenáře přenese z místní scény zpět na úroveň mezinárodní. Právě v okamžiku, kdy se odkryla hloubka a spletitost problémů vnitřních, je třeba ukázat na podobně komplikovanou, ale podle jiných konfliktních linií probíhající konfrontaci mezinárodní. Aktuální analýza současného bezpečnostního prostředí (tzv. regionálního bezpečnostního komplexu) identifikuje všechny důležité aktéry, ukazuje na jejich zájmy a přibližuje jejich strategie. Autor zároveň propojuje sféru zahraniční s jevištěm domácím, kde přesvědčivě ilustruje, jak skutečnost, že dosud ani v jedné z jihokavkazských republik od vyhlášení nezávislosti nedošlo k výměně vlády standardními demokratickými procedurami, komplikuje působení vnějším demokratickým aktérům. Třetí část této kapitoly je věnována úloze EU, jako svébytného bezpečnostního aktéra, čímž se ideálně otevírá prostor pro kapitolu závěrečnou.

Pátá a poslední kapitola, jejímž autorem je Jakub Landovský, je věnována působení České republiky. Naše přítomnost byla výrazně zintenzivněna díky zájmu EU, který našel své vyjádření v programu tzv. Východního partnerství (silně akcentováno během našeho předsednictví EU), jež je včleněno do zastřešující evropské iniciativy – Evropské politiky sousedství. Autor se neomezuje na pouhý výčet českých aktivit a strategií, ale kriticky hodnotí kroky minulé, a to včetně proměn institucionálního rámce a efektivity plnění zahraničně politických cílů v porovnání s vynaloženými prostředky.